Pondelok 14. október, meniny má Boris

Rozloučení s rodinou aneb jsem již dospělá

Tato kniha vznikla z mých poznatků za mnoho let pozorování našeho chování v rodině. Vždy jsem si zapsala to, co mě zranilo, co mě naučilo se dívat jinak a situace, díky kterým jsem pochopila. Protože všichni prožíváme stejné příběhy, věřím, že se v mé knize najdete, a budete si moci uvědomit nový postoj k situacím v rodině. Pokračování naleznete v další knize „Rozloučení s maminkou.”

* * *

V novém světě je naše myšlení naruby. Vše je obráceně, než se žilo v generaci našich rodičů, a proto se těžko domluvíme, když se nebudeme vzájemně respektovat. Děti učí starší generaci se mít ráda: „Já si to od tebe vezmu, ale nic za to ode mne nečekej, nic ti nedlužím a nic nemusím. Když mi to dáš, proč bych si to nevzal? Když mi to dovolíš, proč bych si to nedopřál?!” Děti vám mohou připadat sobecké, že vám za vaši lásku nechtějí nic vracet, ale ony se mají rády, a tak si dopřejí. Starší generace si nedopřála nic, vše dělala pro děti a očekávala od nich to samé. To se tradovalo z generace na generaci, takže rodiče žili pro děti a děti, když dospěly, zase pro své děti. Nikdo nežil pro sebe. Byli jsme vázáni jeden k druhému karmou a museli neustále opakovat zaběhnutý styl života, dokud jsme si nedovolili z toho odejít. Nové děti už nemusí opakovat učení s námi v dalších životech, protože si dovolí žít program své duše, a ne program rodičů. Vaše děti vám mohou připadat nezodpovědné, ale je to o tom, co jim dovolíte. Když se nemáte rádi, dovolíte druhým více, než je zdrávo, nemáte hranice, pak se divíte. 

* * *

Děti je třeba brát jako rovnocenné partnery a zrovna tak s nimi zacházet. Pokud se sami chováme jako děti a nejsme zodpovědní k sobě, děti se stávají našimi rodiči a vystupují v nadřazené roli. Není třeba poutat zbytečně pozornost dětí neustálým vybízením k něčemu a vyptáváním se na něco. Ony už dokáží mlčet, už nepo- třebují tolik kontaktu jako my. Jim stačí láska jako taková, kdy spolu sdílíme srdcem, a ne rozumem. Děti vycítí vaše naladění, vaše nálady, vaši slabost, vaši falešnost a dle toho se k vám chovají. 

* * *

Pamatuji si, když mi dcera před lety řekla: „Mami, ty jsi ale falešná!“ Nechápala jsem, protože jsem si připadala upřímná. Ale byla jsem falešná, tehdy jsem nedokázala být ke každému stejně upřímná a zvláště k dceři. Tam jsem si nedovolila být natolik přímá, jak byla ona ke mně. Velmi mě její chování vůči mně zraňovalo, tolik jsem toužila po porozumění a její lásce. Ale dokud jsem nerozuměla sama sobě a neměla se natolik ráda, abych nevyžadovala její pozornost, nedařilo se mi s ní navázat rovnocenný vztah. Když jsem něco koupila, chtěla jsem se s ní o to podělit, chtěla jsem od ní pochvalu, schválení, vidět, že i jí se to líbí. Ale dočkala jsem se nezájmu a právem. Vždyť jsem to kupovala pro sebe, a ne pro ni, a proto jí to bylo jedno. Ona, když si něco koupila pro sebe, jen mi to ukázala a bylo jí jedno, jaký postoj k tomu zaujmu. Věděla totiž, že to chce. Čím více jsem se snažila podlézat, tím více se mi vzdalovala a cítila jsem, že stále méně si máme o čem povídat. Když jsme se jednou bavily o dovolené, řekla mi, že by se mnou nejela, prý coby tam se mnou dělala. Já bych s ní jela a snažila bych se, abychom tam spolu něco dělaly. Jaký rozdíl, ona mi řekne pravdu, a já se budu snažit, aby nám tam bylo spolu dobře. O pohádku, i když jsem cítila, že by to bylo náročné, protože každá upřednostňujeme něco jiného. Proč se vysilovat, proč raději neříct pravdu tak, jak to dokázala ona? Dnes už bych jí to také dokázala říci. Už nelpím na její přítomnosti, a přitom cítím, že jsme si blíž. Stačí srdce, mlčení a úcta. Dcera mě učila celý život úctě k sobě, aby mohla najít úctu ke mně. Dokud jsem okolo ní lítala a dávala jí opičí lásku, nemohla si mě vážit. Teprve když jsem našla své srdce, našly jsme se. Stále více budou vztahy o našem srdci a mimosmyslovém vnímání než o vlastnění a přítomnosti druhého.

* * *

Pusťte své děti ze svých sítí, nechte je volně dýchat, umožněte jim rozvoj, zranění, poznatky, samostatnost, uvědomění, jen skrze to mohou růst. Věnujte jim čas, když o to budou stát, a ne když o to stojíte vy. 

* * *

Nebojte se, že vám děti umřou hlady, a nekódujte jim chování. Může se stát, že jim zakódujete informaci, která je bude nemile provázet celým životem. Na meditace chodila jedna žena, která měla možná 100 kg, a jednou nám říká: „Naši mi stále v dětství říkali, musíš být silná. A tak jsem to vzala doslovně a dnes jsem silná a nemohu zhubnout.“ 

* * *

Jiná žena mi říká: „Čekala jsem dítě a nevěděla si rady. Moje maminka mě přesvědčila, abych šla na potrat. Dodnes jsem na ni naštvaná, a když jsem jí to před časem vyčetla, tak mi řekla: ,Já se tady snažím, já jen chci, aby ses měla dobře.’ Ale co je to, to její dobře?“ Ano, pro maminku „dobře” může znamenat úplně jiné hodnoty než pro její dceru. Pro maminku to může být rodina, majetek, přátelé atd. Pro dceru to může být vnitřní klid a harmonie. Každý vidí svůj smysl života jinde, a proto by neměl jeden druhému určovat, co je pro něj dobře. Někdy to ani on sám neví, a natož aby věděl, co to může být pro druhého.

* * *

Povídáme si s jednou paní o dnešních dětech. Diskutuji s ní: „Jsou jiní, než jsme bývali my, nemají takovou potřebu komunikace, ale zase si rozumí s počítačem.“ Paní přitaká: „To máte pravdu. Můj sedmnáctiletý syn u něho sedí pořád, a když mu řeknu, jestli nechce jít ven za kamarády, tak mi odpoví: ,A nevíš, co bych tam asi tak dělal?’ A když tomu staršímu přijde na návštěvu jeho přítelkyně, tak se zavřou v pokoji každý se svým počítačem, stáhnou rolety a jsou tam klidně v drobcích. Je jim jedno, že jsou v „bordelu”. Mně to občas nedá a jdu jim tam uklidit.“ Nová generace dětí je opravdu jiná. Jsou samostatní, stačí si sami se sebou, nepotřebují komunikovat. 

* * *

Děti vás nebudou okřikovat, co nemáte dělat, ani za vás řešit vaše partnerské vztahy. Není to jejich problém, ale váš a ony to jsou schopny respektovat na rozdíl od vás. Když si budete neustále na partnera stěžovat, tak vám doporučí, abyste se rozvedla či aby ste si to už vyřešila, ale nebudou pomlouvat ani se vás zastávat, což možná očekáváte. Oni jsou nestranní. 

* * *

Moje sestra přijde na návštěvu a říká: „V práci je to teď hrozné, samá přetvářka a faleš a nemoc. Už je mi z toho špatně, leze mi to na nervy.” Je krásné, když ujdeme kus cesty a najednou nám druzí ukazují, jací jsme v minulosti také byli. My se vlastně vždy zlobíme na sebe, na svůj původ. 

* * *

Volá mi paní do poradny celá nešťastná: „Můj čtrnáctiletý syn se ke mně teď nechová dobře. Jsem z toho nešťastná. Myslím si, že je to z toho, že ho mám ve střídavé péči. Mám pocit viny.“ 

K tomu mi přišlo channelingem toto sdělení: 

Její děti jsou už dospělé a ona to nechce pochopit, stále by je chtěla mít vedle sebe a nejde jí přijmout fakt, že se bude muset s nimi rozloučit. 

Jak vidíte, paní mi říká úplně něco jiného, než je její problém. Abych ji dovedla k jádru problému, ptám se: „A jak se k vám chová?“ „No, třeba mu koupím tričko k MDD a on mi řekne: ,Hnusné tričko.‘ Nebo se mu nelíbí, když mu říkám, že by si měl opravit školní výsledky. Nebo jdeme s přítelem na zmrzku a chci, aby šel s námi, a on nechce. Přece nemůže sedět celý den u počítače, proto- že se zhoršil ve škole, a když se projde, tak mu to pomůže.“ 

Povídám: „Ale vy máte úplně jiný problém, vy se k němu chováte stále jako k malému, a jemu se to nelíbí.“ „Máte pravdu, on mi říká: ,Nechovej se ke mně jako k malému.‘“

Múdrosť na dnes

„Priemerný učiteľ rozpráva. Dobrý učiteľ vysvetľuje. Výborný učiteľ ukazuje. Najlepší učiteľ inšpiruje."

Čítali ste už ?