Piatok 15. december, meniny má Ivica

Rozhovor s Michaelem Tellingerem: Důvěra v elity je v troskách, starý systém se hroutí

Se známým spisovatelem, výzkumníkem, dobrodruhem a vizionářem s českými kořeny, který v rámci svého evropského turné navštívil i Prahu, o vyspělých civilizacích dávných dob, původu peněz i lidí, falšování lidské historie, vymývání mozků a globálním probuzení.

„Všude, kde přednáším, se ptám, jestli jsou lidi šťastní v systému, jaký tu dnes funguje a v jakém žijeme. Nikdo se nehlásí,“ začíná svůj pražský workshop s podivuhodným názvem Ubuntu – Hnutí osvobození vystudovaný farmaceut, obchodník, muzikant, ale především spisovatel a objevitel důležitých prehistorických ruin, které pokrývají obrovské území na jihu afrického kontinentu. Ač se Michael Tellinger narodil v Karlových Varech, většinu života strávil v Jižní Africe. Nejvíce se proslavil tím, že společně s kolegou Johanem Heinem pro lidstvo znovuobjevil místo, jež nazývá Adamův nebo Enkiho kalendář, a byl schopen vypátrat mnoho důležitých faktů, které naznačují, že původ moderního člověka mohl být mnohem barvitější, než se píše v učebnicích. Kromě toho založil hnutí Ubuntu, jež usiluje novátorským způsobem o přetvoření měst na soběstačné komunity (více na www.ubuntuparty.org.za). Ubuntu vychází ze staré africké filozofie a znamená v překladu zhruba „jsem, kdo jsem, protože to jsem já“. Seminář věnovaný fungování dnešního finančního systému a možné cestě z globálního ekonomického otroctví se uskutečnil na konci března ve zcela zaplněném unikátním multifunkčním prostoru Art & Event Gallery Černá labuť v ulici Na Poříčí, jejž pro akci zapůjčila jeho majitelka Danuše Siering.

Charismatický a bezprostřední Michael má jednu výjimečnou vlastnost, a sice že v jeho přítomnosti roztaje i kámen. Je schopen přednášet čtyři hodiny v kuse, aniž by ztratil pozornost publika, které mu po pár minutách zobe z ruky. Ostatně, jak napovídá jeho příjmení, ve vyprávění je jeho velká síla. Ať už jeho teze a myšlenky přijmete, nebo o nich budete pochybovat, jisté je jedno – nenechají vás v klidu a budou vás nutit přemýšlet. A o to Michaelovi taky jde. „Jsme duch, který žije v hmotném světě, aby se něco naučil,“ říká v rozhovoru pro Šifru. Michael Tellinger sice rozumí česky, ale nemá takovou slovní zásobu, aby se vyjádřil vždy naprosto přesně, a tak radši mluví anglicky. U mě je to naopak, a tak rozhovor v dejvické Café Záhorský proběhl česko-anglicky.

Když jsem poutal na vaši pražskou přednášku na webu, přirovnal jsem vás k Indianovi Jonesovi, docela se to nabízelo. Trefil jsem se, nebo jste úplně jiný?

Důvod, proč mi tak lidi začali říkat, jsou moje objevy v oblasti neznámých starých civilizací a jejich pozůstatků především v Jižní Africe. A skutečnost, že toho vím o těchto civilizacích víc, než se učí ve škole. Různými způsoby poodhaluji i chybějící části skládanky, která se váže ke skutečné historii lidstva. To samozřejmě podněcuje představivost lidí, protože dějiny sahají dál, než uvádějí učebnice, a hlavně šlo o civilizace velice vyspělé.

Také u toho zažíváte tolik adrenalinu?

Není to tak dramatické jako ve filmu, ale v jistém smyslu to je stejně vzrušující. Pokud se dostanete sám na místo, kde předtím dlouho nikdo nebyl, narazíte tam na všechny ty staré poklady a uvědomíte si, že to, na co jste narazil, má obrovský význam pro pochopení souvislostí života na naší planetě i toho, kdo jsme a odkud skutečně pocházíme, je to nepopsatelný pocit. Jakmile si to ale uvědomíte, musíte začít přemýšlet, jak se o to podělit s lidmi tak, aby porozuměli a byli schopni to přijmout, protože hodně z toho je mimo akceptovaný rámec akademické obce hlavního proudu.

Co bylo to nejvíc vzrušující, co jste při své práci zažil?

Asi objevení kamenných megalitických struktur uspořádaných do kruhu, které lidské oko nespatřilo stovky let, vysoko v horách. Nebo různých technologicky vyspělých nástrojů i artefaktů, kterých se dotýkali lidé už před mnoha a mnoha tisíci lety, rozhodně ne v době kamenné. (usmívá se)

Adamuv_kalendar_2_1024x655

Adamův kalendář, který Michael spoluobjevil

K tomu se ještě dostaneme. Když s něčím takovým, dnes se tomu říká „kontroverzním“, vyjdete na světlo, místo aby se to zkoumalo ze všech stran, většina lidí včetně vědců řekne „to není možné“, a nechce se o tom ani bavit… Proč?

Bohužel, učebnice a historické knihy jsou psány vítězi. Ostatně jsou jako mnoho dalších věcí financovány starými bankéřskými rodinami, které svoji agendu tvrdě prosazují i na školách a význačných univerzitách, jež zakládaly či sponzorovaly. Financují taktéž vědu a výzkum. A to je problém. Když začnete mluvit o něčem, o čem se mluvit nemá, například jak celý tenhle systém funguje a jak je zamlčována pravda, setkáte se s tvrdou opozicí. Stačí, když si člověk uvědomí, jak je hlavní vědecký proud neuvěřitelně nepřátelsky naladěn vůči jakýmkoli novým objevům. To je velmi pozoruhodné, protože každý vědec by přece měl hořet touhou po objevování, nebo ne?

Když se některá dogmata opakují dostatečně dlouho, lidi mají tendenci pokládat je za skutečnost, aniž by si připustili, že to může být i jinak. Tohle máte na mysli?

Ano, a o to právě jde, opakovat lež tak dlouho, dokud jí lidi nezačnou věřit. Bez ohledu na fakta, logiku či důkazy. Avšak mě zajímají vědecké důkazy, měření, pokusy, a ty se snažím předkládat. Můžete je rovnou smést ze stolu nebo odmítat zkoumat, ale pak se chováte jako idiot. To, k čemu dochází v posledních letech, bych však označil jako obrovskou změnu. Mladí lidé na univerzitách po celém světě, kteří se o moji práci či práci jiných badatelů zajímají nebo se s ní setkají, tomu rozumí lépe než jejich profesoři a učitelé. A pomalu se začínají bouřit proti tomu, jak se jejich pedagogové chovají – že místo aby o věcech diskutovali, vše, co se jim nehodí, odmítají jako nesmysly a nechtějí o tom ani slyšet. A tak se stále častěji stávám svědkem toho, jak studenti profesorům říkají: „Moment, jak můžete říct, že to je blbost? Vy jste to studovali a zabývali jste se tím do hloubky?“ Odpověď je samozřejmě ne. Nemají zkrátka žádný vědecký základ pro to, aby tyto věci odmítali jako nesmysly, neboť o tom absolutně nic nevědí.

Přirozená reakce by byla: Tak se na to, co nám tady pan Tellinger říká, podíváme, pořádně to prozkoumáme a pak si na něm smlsneme. A pokud bude mít pravdu, mohli bychom ve škole učit aspoň něco zajímavého….

…jenže to se právě neděje, mají strach. Existuje zde silná agenda, která má informace a výzkumy, které by vedly k probouzení lidí, zastavit, potlačit nebo shodit. Ale konečně se začíná dít to, že lidi tento dominantní proud přestávají brát vážně. Okrajovým se stává mainstream, který ztrácí kredibilitu, a dříve okrajoví výzkumníci jako já, kteří kladou důležité otázky, se stávají mainstreamem. Ta změna už probíhá, protože stále víc lidí chápe, že věci fungují jinak, než jim říkají ve škole nebo v televizi. Hlavní smysl dnešních univerzit spočívá ve snaze kontrolovat myšlení lidí. Stále více vědců naštěstí pracuje na nezávislých výzkumech a nepracují pro mainstreamové akademické instituce.

Tento střední proud se ale přece tak snadno svého vlivu na lidi nevzdá. Vždyť jak by to tu asi vypadalo, kdyby lidi mysleli samostatně a nedej bože si mysleli, co si myslet nemají?

Jenže myšlení veřejnosti se od toho jejich víc a víc vzdaluje a ten proces se nedá zastavit. Vidíte to i na nedůvěře v média například. Je to vzrušující doba a přišel čas, kdy je třeba o takových věcech mluvit nahlas. Důvěra v establishment je zcela v troskách, lidi přestávají věřit tomu, co se jim vtlouká do hlavy. A to platí i pro děti na základních školách. Sice tam chodí, protože musí, ale bouří se a je to pro ně utrpení. Starý systém se hroutí.

Opravdu? Nejde to navzdory jeho kvalitám poněkud ztuha?

Ano, lidé se bojí nového, bojí se toho, co neznají a co je na druhé straně, proto se starý systém a jeho struktury ještě drží. Kdyby se nebáli změn, šlo by to rychleji. Nicméně děje se to milionům lidí a tohle velké globální probuzení bude pokračovat. Dnes se lidé baví o věcech, na které by před deseti lety ani nepomysleli. Problém je, že jsou odděleni, a tak o sobě navzájem nevědí. Probouzejí se miliony, ale nevědí, co se děje. Nejprve cítí, že je něco špatně, a už prostě dál nemohou věřit těm hloupostem, které se jim tlačí do hlav, nevěří televizi ani médiím a začíná jim docházet, že to je jen stupidní propaganda, ale cítí se sami. Bojí se o tom mluvit na veřejnosti, protože by mohli být označeni za blázny, ale nevidí, že takhle jako oni to vnímá stále víc lidí. A že jsou součástí jedné obrovské vlny. Klíčový bude moment, až si uvědomí, že nejsou sami, přestanou hrát tu hru, kdy si něco jiného myslí a něco jiného říkají a dělají, a začnou spolu mluvit.

Jak se vám přihodilo, že jste začal myslet jinak než většina takzvaných „normálních“ lidí?

Na rozdíl od mnoha lidí, kterým se to začalo dít až v posledních letech, jsem si odmala žil po svém a nenechal se spoutat ani si vymýt mozek. Pamatuji se, jak jsem jako pětiletý chlapec celé dny zíral na nebe a na hvězdy a přemýšlel, kdy nás někteří z obyvatel vesmíru přijedou navštívit. Nikdo mi o tom neřekl ani jsem o tom nečetl, ale instinktivně jsem už tehdy věděl, že ve vesmíru nejsme zdaleka sami. Pak jsem přišel do školy a tam tvrdili, ne, to je nesmysl, ve vesmíru nikdo jiný nežije. Říkal jsem si, copak se všichni ti lidé zbláznili? Vesmír je nekonečný a my jsme v něm jediní? Přesně takhle pyšně uvažují i arogantní žurnalisté včetně přispěvatelů do vědeckých časopisů, kteří hrají často z politických důvodů velmi ošklivé hry. Přijdou a ptají se: „Vy opravdu věříte v malé zelené mužíčky?“ Na to jim říkám: „Vážně? Takhle to vidíte? Podívejte se, jste inteligentní lidská bytost, není to bizarní myslet si, že jsme sami ve vesmíru? V tom případě byste měli být hospitalizováni vy, ne já.“

Většině dětí se ale dříve či později stane to, že se rodičům, škole a systému podaří změnit jejich myšlení tak, jak je žádoucí. Ty programy na to, co si mají lidi myslet a co ne, jsou ohromně silné.

Samozřejmě že to zkoušeli a snažili se mi vysvětlit, že to tak určitě není a že se pletu, ale já jsem je nikdy neposlouchal, protože jsem jim nevěřil. Stejně jako tuším, že tady nejsme náhodou, ale na základě svobodného rozhodnutí jako součást nějakého specifického plánu, a předem si vybíráme a vymezujeme svoji životní cestu. Někteří z nás ji objeví, někteří ne. A takhle vznikají všechny ty lidské psychické problémy, psychózy, deprese či šílenství, kdy lidé dělají divné věci a jsou nešťastní. Nedokážou najít smysl života a skončí obrazně řečeno jako otroci, kteří dělají to, co se jim nadiktuje. Zkrátka dělají úplně něco jiného, než dělat mají, a jsou snadno manipulovatelní. Nejsou napojeni na energetický tok a proud života, který by je vedl.

Ono je ale dost těžké čelit onomu vnějšímu tlaku, kdy se systém všemi silami a prostředky snaží o to, aby byli lidé od onoho proudu života odděleni, protože se tak snáze kontrolují…

Jeden z velkých problémů, který máme, jsou lidé, kteří se chovají naprosto šíleně a jsou nešťastní. Hodně to souvisí s tím, jak funguje vzdělávací systém. Není to v podstatě nic jiného než vymývání mozků. Vychovává z dětí nás – tedy ignorantské, neprobuzené, nevědomé bytosti, které poslouchají rozkazy a autority a kontrolují se a udávají navzájem a nikdy nevykročí z řady, aby si o nich nepomyslel někdo něco špatného. Když se vás v útlém dětství zeptají, čím chcete být, máte spoustu nápadů a snů, ale velmi rychle potom nastoupí učitelé a rodiče a vysvětlí vám, že tím být nemůžete. Jak by ses tím uživil? Jak bys mohl přežít? Všechno se to stočí k penězům, prestiži a to je konec. Namísto rozvíjení dětí v tom, co by je mohlo bavit, a jejich povzbuzování a podpory, je zlomíme hned na začátku. A pak nastupuje další způsob indoktrinace: Jaký je tvůj krátkodobý, střednědobý a dlouhodobý plán? A to je ten opravdový zabiják pro většinu lidí na světě. Pokud nemáte plán, jste ztraceni, snaží se vám namluvit. To je přímo ďábelské, protože to je samozřejmě úplně jinak – energie a příroda totiž nefungují na rigidních plánech. Příroda a energie – a my jsme součástí přírody – pracuje s přirozeným růstem a evolucí, založeném na toku energetického pole kolem nás. Nemůžete mít dopředu narýsovanou cestu, které se křečovitě držíte. Tímto je ničeno mnoho životů lidí, kteří stráví celý život v jedné práci, nespokojení v pětašedesáti odejdou do důchodu a za pár let umřou, přičemž svůj život úplně promrhali. A uvědomí si to, v lepším případě, až když je pozdě. Tomu se říká otroctví nejvyššího řádu.

Jak se z toho otroctví podle vás vymanit?

To, co říkám, je, že moje imunita vůči tomuto nesvobodnému způsobu života nebyla ani tak vzdorem nebo bojem, ale vedlejším efektem toho, že jsem vždy dělal jen to, co jsem dělat chtěl. Něco jsem pár let dělal, a když to nebylo ono nebo už mi to nemělo co dát, tak jsem si řekl „to stačí, končím a zkusím zase něco jiného a získám nové zkušenosti“. Je to to, čemu říkám řeka života. Musíte mít dost odvahy na to v ní plout a sledovat, jak plyne a že se mění. Právě teď procházím jedním z těchto dramatických momentů, kdy se věci mění – oddělením od své partnerky. Věřil jsem, že je součástí mojí cesty, že budeme navždy spolu. Jenže nakonec jsem si uvědomil, že řeka života mě vede jinudy, ukazuje mi jinou cestu, a tak přestávám vzdorovat, přestávám zkoušet bojovat o to, abychom zachránili náš vztah. Řeka mě unáší jiným směrem. Ještě nevím proč, ale už brzy to poznám. Zažil jsem to mockrát, celý můj život je takový. Když se to děje, v té chvíli tomu nerozumíš. Ale pokud si to dovolíš a popluješ v řece života, která je neomezeným tokem energie a souborem zákonů přírody, později, když se ohlédneš, přesně uvidíš a pochopíš, co se dělo a proč to tak mělo být.

Už jako desetiletý chlapec jsem kreslil staré mapy a plány měst a parky, kde byla místa pro muzikanty, malíře a jiné umělce. Tehdy jsem si samozřejmě neuvědomoval, proč to dělám, ale dělal jsem to. A o to jde. Při pohledu zpátky jsou ty spouštěcí body, které vás někam směřují, jasné. Kdybych poslouchal učitele nebo rodiče, nikdy bych se k tomu, co dělám dnes, nedostal. Je totiž evidentní, že máme někde v DNA vepsanou správnou cestu, a i když jsme se od ní postupem času odvrátili, ty genetické vzpomínky tam pořád jsou. Pokud vzdoruješ, nevnímáš ty signály a místo toho činíš plány, založené na pravidlech společnosti, zkazíš si život, zemřeš nešťastný a v dalším životě se vrátíš a řeka života se ti zase bude snažit připomenout a ukázat ten správný směr.

Většina lidí sice není šťastna, ale časem si zvyknou, že svět nefunguje…

Když jsem napsal knihu Slave Species of God (Otroci stvoření Bohem – v této knize MT předkládá kontroverzní ideu, že byli lidé v současné podobě stvořeni mimozemskou rasou coby otroci) v roce 2004, začal jsem mluvit o tom, jak fungují peníze, a jak by mohl fungovat svět bez peněz. Při svém bádání a výzkumu starých civilizací a sbírání materiálu pro knihy jsem totiž zjistil, že peníze dříve neexistovaly a že je to podvod na lidi. Vůbec není pravda, že se vyvinuly jako nástroj směny. Pořád jsem přednášel o starých civilizacích, ale jakmile jsem začal mluvit o tom, že ty opravdu staré neznaly peníze, lidi chtěli, abych mluvil víc a víc o tomto světě bez peněz. Možný svět bez peněz je zajímal nejvíc ze všeho. Největším náboženstvím tohoto světa jsou právě peníze. Ale rozhodně to neznamená, že byly zavedeny s dobrým úmyslem, aby lidem usnadnily život. Naopak.

Jak to víte?

První záznamy v souvislosti s penězi na starých sumerských listech říkají: „Když království sestoupilo z nebe na Zem.“ Jak potvrzují archeologické výzkumy, před 6000 lety se objevili králové-kněží, kteří přinesli peníze. Tito starověcí bankéři to dělali jako dnes – tiskli. Pouze ne na papírky, ale do tabulek. Tito králové-bankéři vlastnili všechnu půdu. Prvním krokem ke změně je přiznat si, že nejsme svobodní a jsme utiskovaní od prvního nadechnutí až po poslední vydechnutí. Největším nástrojem této manipulace a kontroly jsou právě peníze. Většina lidí nemá přístup k tomu, co vytvoří. Vytváříme to pro korporace a pro ostatní, ale ne pro sebe.

Když jste začal mluvit o světě bez peněz, jak to měly podle vás ty staré civilizace? Jak žily bez peněz?

Jednoduše, potřebovali sice jídlo nebo oblečení, ale nepotřebovali peníze. Všeho byl dostatek. Žili v komunitách v rámci dlouhodobě udržitelného rozvoje a měli přístup ke všemu, co potřebovali. Vše dělali pro sebe, ne pro druhé.

Kde se tedy stala „chyba“?

Chyba se stala v době, kdy na tuto planetu přišli králové-kněží. Ti zcela určitě nepocházeli odsud, jinými slovy jejich původ je mimozemský. Což je zatím neprobádaná a utajovaná část naší historie. Souvisí se vznikem pokrevní královské linie, která jako by se objevila odnikud. A tihle králové-kněží najednou vlastnili všechnu půdu. Je to velká záhada, ale tady někde začaly pořádné problémy. Protože tito králové se stali prvními bankéři a vznikly peníze a tuhý systém kontroly.

Pokud by to tak bylo, proč ale lidi mají peníze tak rádi?

Problémem nejsou peníze, ale láska k nim. Králům-bankéřům se podařilo přesvědčit lidi, že jsou pro ně peníze dobré a že je potřebují. To bylo velmi chytré. Dnes není zadarmo ani obyčejná voda a bez peněz nemůžete ani důstojně umřít. Víc peněz ale není řešení. Nemůžete žádný problém vyřešit tím, co ho způsobilo, jak říkal Einstein.

Čím si vysvětlujete zájem lidí o toto téma na vašich přednáškách?

Lidi cítí, že je něco špatně. Oddělili jsme se jeden od druhého a od všeho ostatního včetně přírody, a hlavní roli v tom – kromě peněz – hraje špatný vzdělávací systém. Jen se na to podívejte – třeba předměty ve škole. Teď budete hodinu studovat tohle, pak na to zapomenete a budete studovat něco jiného. To je šílené. Místo abyste děti vychovávali v tom, že je vše propojené, a učili je myslet v souvislostech, uděláte pravý opak. Tak se to děje od první třídy. Současné školy jsou absolutní vězení pro lidskou mysl. Hlavním účelem vzdělávání je budoucí poslušná pracovní síla. Po absolvování univerzity nic nevíte, ale máte na to papír.

Z pohledu systému to nicméně funguje docela dobře. Lidi přijímají normy, zásady, programy, rozkazy a doktríny a jsou velmi snadno manipulovatelní. A ještě věří tomu, že jsou svobodní…

Perfektně to vyjádřil Johann Wolfgang Goethe, je to můj oblíbený citát: Nikdo není zotročen víc než ti, kteří se chybně domnívají, že jsou svobodní. Důležité je jak slovo chybně, tak věří. Svobodní prostě nejsme, protože jsme se narodili do otroctví.

Jak jste s tímto vnímáním přežil školu a co jste vůbec studoval vy?

Měl jsem normální dětství, hrál jsem kriket, rugby, golf, dělal jsem muziku… Moje matka byla operní pěvkyně nejprve v Československu a potom i v Jižní Africe, kam jsme se přestěhovali. Vystudoval jsem farmacii na univerzitě v Johannesburgu. Dělal jsem to proto, že společnost nám řekla, že musíme mít diplom a něco vystudovat. Bylo mi celkem jedno, co to bude. Ohromně mě bavila chemie, hlavně organická, anatomie, fyzika… Kromě toho jsem dělal muziku a spoustu dalších věcí. Ale jak zpívá Billy Joel v písni Allentown: So the graduations hang on the wall; But they never really helped us at all; No they never taught us what was real (A tak tituly visí na zdi, ale nikdy nám doopravdy nepomohly. Ne, nikdy nás nenaučili nic pravdivého.) A to je přesně to, co se stalo mně.

Co jste dělal po škole? Znechutilo vás to natolik, že jste se na farmacii okamžitě vykašlal?

Ne, ne, plul jsem v řece života a vyzkoušel mnoho věcí. Dělal jsem ve farmaceutické továrně, projel jsem zemi jako muzikant, byl jsem obchodník, cestoval jsem po světě. Správná cesta si mě vždy našla. Vysvětlím vám, jak to funguje. Hned po škole jsem například viděl, že je obrovská příležitost v lécích, které se nazývají generické. Jinými slovy jde o léky, které mají stejnou účinnou látku, ale mají jiný název a na trh mohou přijít až po vypršení platnosti patentové ochrany originálu. Jsou stejné, ale mnohem levnější. V roce 1990 jsem přijel do Československa a našel farmaceutickou firmu, která vyráběla skvělé generické léky. Ty jsem pak vozil do Jižní Afriky. Rozjeli jsme tam byznys s distribucí těchto léků, které byly mnohem levnější, a tak se dostaly – navíc přímo, bez prostředníka – ke spoustě lidí, kteří je potřebovali. Vůbec jsem si neuvědomil, jak vážná věc to byla a jak jsem pro ně byl nebezpečný. Až s odstupem jsem zjistil, jaký chaos vypukl v řadách farmaceutického byznysu a že šéfové zdravotnických a farmaceutických asociací vydali pokyn, že mě musí zastavit, protože takhle by to dál nešlo.

Co jste dělal pak?

Po levných lécích jsem rozjel vzdělávací televizní show pro děti. Jako muzikant jsem vytvořil koncept informačně-vzdělávacích písní pro malé děti. V televizi SABC jsem během dvou let vytvořil 40 epizod, a to nás dovedlo k vytvoření vzdělávací společnosti, která vyvinula programy pro zvýšení gramotnosti a učila formou různých her číst děti a negramotné dospělé. Těch bylo v JAR poměrně dost. Programy byly tak úspěšné, že jsme začali spolupracovat s vládou. Vyrobili jsme krabice s těmito hrami a instrukcemi, jak je používat. Bylo to tak jednoduché a účinné, že během čtyř týdnů pětileté děti, které předtím neznaly ani písmena, dokázaly plynule číst. Byl to fenomenální úspěch všude, kam jsme přišli. V jednu chvíli jsme projednávali dodání 10 000 000 těchto krabiček do škol po celé zemi, ale krátce nato se se musel projekt kompletně zastavit. Z politických důvodů.

Poté, co jste chtěl zničit zdravotnický i vzdělávací systém, jste se pustil do ničení oficiální lidské historie a objevil věci, které ji nabourávají. Jak se to stalo?

Když jsem vydal knížku Slave Species of God, potkal jsem se s archeologem Johanem Heinem. Ukázal mi svoje fotografie, a když jsem je viděl, jako by se aktivovala moje genetická paměť, o níž jsem mluvil. Věděl jsem, že je na nich něco výjimečného, co nám pomůže lépe pochopit naše dějiny. Bylo to stejné téma, o kterém jsem napsal knížku – dávné civilizace. Věděl jsem, že tyhle kamenné ruiny v Jižní Africe jsou klíčem k pochopení. O šest měsíců později už jsem stál na místě, které jsem pak nazval Adamův nebo také Enkiho kalendář. Jedná se o prehistorické naleziště, které afričtí šamani znají po tisíce let. Zajímavé je, že toto naleziště je v Africe známo pod názvem Inzalo ye Langa, což je „místo, kde se rodí Slunce“ a kde „bohové stvořili lidskou rasu“. Navíc ne jen nějací bohové, ale konkrétně Anunnaki pod vedením boha Enki, který byl jednou z původních entit, jež přišly na Zemi před zhruba 500 000 lety a usadily se v Jižní Africe za účelem těžby zlata.

Klíčový moment bude, až si lidé uvědomí, že nejsou sami, přestanou hrát tu hru, kdy si něco jiného myslí a něco jiného říkají a dělají, a začnou spolu mluvit.

Adamův kalendář neboli Inzalo ye Langa leží prakticky uprostřed pár milionů kamenných ruin, které jsou rozesety po Jižní Afric. Čím víc jsem to místo zkoumal, tím jasnější mi bylo, jak je výjimečné. Geoinženýrství, generátory na výrobu volné energie, klonovací technologie, laserové paprsky, jež řezaly kov, to vše měli podle mých dalších výzkumů k dispozici. Je to mimo naši současnou představivost.

Co nejzajímavějšího jste se během svých výprav a výzkumů o téhle planetě a o lidstvu dozvěděl?

Že historie lidstva je starší, než nám tvrdí učebnice. A mnohem podivnější. Netušíme, co se tady stalo, protože jsme mnohem hloupější, než byly tyto civilizace, a nejsme schopni to ani pořádně pochopit. Jsme uprostřed jakýchsi gigantických hvězdných válek, jako bakterie v Petriho misce uprostřed laboratoře, jež také nemá tušení, která bije – že je v laboratoři a už vůbec, co se děje mimo ni. Snad si jednou uvědomíme, co se kolem nás děje. Protože všechno je to jen o nás a my jsme středem této války. Probíhá totiž boj o naši energii a o to, jestli nás bude stále někdo ovládat, nebo zda se konečně budeme ovládat sami. Lidi jsou sice jako malé děti, ale každý z nás generuje obrovské množství energie, například vyvoláváním emocí, myšlenkami, a jde o to, jestli tu energii budeme vědomě používat my, nebo to za nás bude jako dosud dělat někdo jiný ke svým vlastním cílům. Jestliže lidé kdysi věřili, že jsme středem vesmíru, tak teď je to konečně v jistém smyslu pravda. Ale musíme se konečně probudit.

Čemu bychom měli podle vás hlavně porozumět?

Stále ještě nechápeme, že například každá myšlenka, kterou máme, každá věta má energii určité frekvence. Neustále generujeme obrovské množství energie, a tak se na nás snadno přichycují různé entity či lidé, kteří naši energii potřebují. Stačí se rozhlédnout a pochopit, o co tu jde. Pro některé lidi to mohou být strašné zprávy. Ale teprve když poznáte pravdu, pochopíte, že hroznější je ji nevědět, a přijmete ji. Až pak můžete něco doopravdy měnit a osvobodit se.

Není nakonec jednodušší věřit tomu, že jsme z opice a že jsme vrcholnou formou ve vesmíru?

Jednodušší to určitě je, ale vůbec si tím nepomůžete. (směje se) Historie lidstva, jak je nám podávána, je totiž kompletní hovadina.

-

Milan Vidlák, šéfredaktor časopisu Šifra

Rozhovor vyšel v tištěné i elektronické verzi aktuálního čísla časopisu Šifra, kde si můžete přečíst další skvělé texty.


rsz__dsc3968_copy_michaela_cmiralova_1_1024x684


Múdrosť na dnes

„Ľudia nie sú horší než boli. Iba spravodajstvo o ich činoch je dôkladnejšie."

Čítali ste už ?